Už od mala jsem měla ráda zvířata a vozila jsem kocoura v kočárku. Nebyl ze mě nadšený, ale já jsem z toho měla radost. Později se mi naskytla možnost mít psa, a to v roce 2009. Neváhala jsem a prohlásila, že chci psa! I když jsem o výchově a výcviku psa nikdy nic nečetla, nic moc jsem o tom nevěděla, tak jsem byla přesvědčená, že psa chci. Tak jsme si 30. 4. 2009 vzali domů fenu německého ovčáka, asi rok a čtvrt starou, jinak by šla hlídat po nocích autobazar. Dostala jméno Bella a náš společný život začal. Nebylo to jednoduché, nebylo to zrovna ideální, ale já jsem byla ráda, jelikož jsem měla svého vytouženého pejska. Tou dobou jsem taky začínala psát svoje první blogy. Ani jeden z nich neměl zrovna velký úspěch (ani se tomu nedivím) a po nějakém čase jsem je smazala. Na další blogy už jsem si netroufla, protože jsem si říkala, že přeci nejsem tak dobrá a že je tu několik lidí píšících blog, a vynikají v tom.
V roce 2017 Bella odešla za
duhový most a my jsme se rozhodli pořídit si opět černou fenu německého ovčáka.
Dvacátého sedmého října jsme si pro ni jeli. Přestože jsme se dlouho dohadovali
o tom, jaké ji dáme jméno, tak jsme se shodli a pojmenovali ji Jenny. Později
jsme ale přišli na to, že jsme ji měli dát asi jméno Satan (:D). Jenny nebyla a
doteď není zrovna klidný pes, a to mě nakoplo s ní začít cvičit, dělat
různé jiné aktivity a celkově se ji víc věnovat. Spolu s ní jsem dospívala
a (pořád dospívám) i já a snažím se přijít na to, čím bych se v životě
chtěla živit a co mě baví, protože přeci člověk by měl dělat to, v čem
vidí smysl a naplňuje ho to. Dlouho jsem hledala, než jsem našla vhodnou
příležitost psát.
Ta příležitost se objevila
v časopisu Svět psů, konkrétně v kapitole ,,Pes mého života‘‘, kam
lidé mohou psát své životní příběhy se psy. Neotálela jsem a šla jsem sepsat
moje zážitky s Jenny. Přemýšlela jsem, zdali psát o Belle nebo o Jenny. Ve
finále jsem si uvědomila, že s Bellou to byl start, ale s Jenny to je
fakt jízda :). Proto jsem se rozhodla napsat o Jennynce.
Článek i fotky jsem zaslala do redakce
toho časopisu a další měsíc nic. Můj výtvor nevydali. Následující měsíc taky
nic a pak zase nic. Přestala jsem doufat, zda vůbec někdy vyjde. V březnu
roku 2019 mi přišel od redakce email, kde požadovali moji adresu. Zvláštní,
pomyslela jsem si. MUSELI VYDAT MŮJ ČLÁNEK! Běžela jsem se podívat na internet
a do jejich obsahu jednotlivých časopisů. A HELE, TAM JE MŮJ ČLÁNEK! Opravdu ho
zveřejnili. Byl v březnovém čísle roku 2019. Měla jsem obrovskou radost!
Nicméně jsem nepsala nikam pravidelně
a trochu mě to štvalo. Nebyla jsem si sama se sebou jistá a moc jsem si
nevěřila. Nechala jsem být a až poté jsem nad tím znovu uvažovala, potřebovala
jsem jenom malé popostrčení.
Nato jsem se zkoušela ptát pár lidí,
jestli se do toho psaní mám teda pustit, nebo ne a potvrdila se mi moje
domněnka – mám do toho jít. Chvíli jsem ještě váhala, teprve potom při jednom
rozhovoru s určitou osobou, jež se docela upřímně vyjádřila k mojí
nejistotě ohledně budoucnosti, stylem: ,,Tak proč neděláš nic pro to, co tě
baví?‘‘ Tahle věta mě donutila sobě samé odpovědět na otázku ohledně psaní –
proč ne? Právě z toho důvodu teď píšu články a snažím se na sobě
v tomto ohledu pracovat, abych na konci života zbytečně nelitovala věcí,
které jsem ani nezkusila.
To bych já doporučila i vám, ať nikdo
z nás nepromarní ani vteřinu svého života 😊
Komentáře
Okomentovat